1/48 S.E.5a Nightfighter Profipack – Eduard

12.8.2018 - 544 přečtení

header

Obrnická S.E.5a v nočních službách

Ne všechny S.E.5a byly jen zelené.

Ondřej 'Ondrouš' Mokrý

Název:S.E.5a Nightfighter Profipack
Měřítko: 1/48
Výrobce: Eduard
Kat. číslo: 82133

Úvod a trocha historie

Po stavebnicích S.E.5a v edici Royal Class, Profipack (ve dvou provedeních) a Weekend se nám dostává do rukou další varianta tohoto slavného stroje Velké války, tentokrát v provedení nightfighter.
Historií typu se zabýval kolega Hellboy v recenzi na ModelWebu, já se proto zaměřím přímo na noční nasazení eséček.
Britské velení se již od raných měsíců války muselo vypořádávat s dosud nepoznaným fenoménem - ohrožením mateřských ostrovů. Nástup leteckých sil ukončil stovky let trvající "splendid isolation". Již v lednu 1915 podnikly německé zeppelíny první nálet na Great Yarmouth a další města. Ačkoli se útoku účastnily pouze dvě vzducholodě, které navíc musely zápolit s nepříznivými povětrnostními podmínkami, svržené bomby si vyžádaly 4 mrtvé, 16 zraněných a nezanedbatelné materiální škody.
S postupem času Němci získávali zkušenosti, efektivita náletů stále stoupala a britská obrana si nevěděla rady - ostřelování protiletadlovými děly bylo neúčinné kvůli absenci dostatečně přesných zaměřovacích přístrojů a vhodné munice (šrapnelové granáty dokázaly potah vzducholodě sice proděravět, ale ne ji zapálit).
Brzy tak bylo jasné, že proti vzdušným útokům bude třeba nasadit letadla. Stíhací letouny byly v roce 1915 ještě v plenkách, přesto k prvnímu sestřelu zeppelínu došlo už 4. června, když R. A. J. Warneford svrhnul ze svého Moranu Parasol 9 zápalných bomb na LZ 37 a poslal ji v plamenech k zemi.
I Britové postupně získávali zkušenosti s obranným bojem a v arzenálu jednotek Home Defense se objevovaly stále výkonnější typy - od upravených původně průzkumných B.E.2 se vzhůru střílejícími kulomety, přes Sopwith 1 1/2 Strutter a Sopwith Pup, až po nejvýkonnější britské stroje, Sopwith Camel a právě S.E.5a (není bez zajímavosti, že pro noční stíhání byly používány i výkonné dvoumístné D.H.4).
S.E.5 se v řadách Home Defence objevila už na jaře 1917, kdy byla elitní 56. Squadron stažena z frontových bojů k obraně mateřských ostrovů. To však bylo jen krátkodobé nouzové nasazení a plnohodnotného nasazení jako noční stíhač se dočkala až později v roce 1917. Bylo to důsledkem změny strategie německého velení, které přešlo z náletů vzducholoděmi (jejichž ztráty rostly neúnosným tempem) k náletům těžkými bombardéry - zpočátku Gotha, později Friedrichshafen a Zeppelin Staaken. Jednalo se o obrovské stroje se silnou obrannou výzbrojí, s nimiž si mohly poradit jen nejvýkonnější stíhačky.
Pro účely nočního stíhání byly používány stoje jak s motorem Hispano-Suiza, tak s motorem Viper, a dočkaly se několika úprav pro potřeby svého nového působení. Zbarvení PC 10 bylo nahrazeno odstínem NIVO (Night Invisible Varnish Orfordness) výrazně tmavšího odstínu, který měl letoun v noci zneviditelnit při pohledu proti tmavé zemi (není to však pravidlem, některé noční S.E.5a byly ponechány v odstínu PC 10). Stejný účel měla i úprava kokard, kdy bylo bílé mezikruží na horních a bočních plochách přetřeno NIVO odstínem. Úprav doznaly i výfuky, které byly vybaveny tlumiči v několika různých provedeních, a to v rámci lidové tvořivosti v polních dílnách. Tato úprava měla za cíl zabránit oslnění piloty zášlehy z výfuků, které ústily v úrovni kokpitu. Některé stroje nesly také dodatečné improvizované držáky světlic (jak můžeme vidět na kamuflážním schématu B).
S.E.5a sloužily k nočnímu stíhání na obou stranách Doverského kanálu až do konce války a znamenaly výrazné posílení jednotek Home defence. Pro modeláře je dobrou zprávou to, že právě mezi nočními stíhačkami můžeme najít ta nejpestřejší kamuflážní schémata - časté totiž byly identifikační prvky v červené barvě.

Náhled do krabice

Plastové výlisky se samozřejmě neliší od předchozích vydání, takže pouze shrnu poznatky kolegy Hellboye a přidám pár vlastních postřehů.
Kvalita vylisování je výborná, v tomto ohledu Eduardi skutečně umějí. Nenarazil jsem na otřepy ani dělicí roviny. Jediná propadlina, zato pořádná, se konala na čtyřlisté vrtuli.

Líbí se mi prověšení plátna i znázornění šití na portech a šněrování na trupu. O pozitivně znázorněných detailech již bylo řečeno vše, co zaznít mělo, takže to shrnu jen slovy: "Tudy ne, přátelé." O ztenčení hran si rozhodně říkají otvory na spodní straně motorového prostoru, pokud bychom je nechali v původní tloušťce, budou vypadat nemodelově. Pochválit naopak musím krásně vylisované chladiče a drobné díly, které jsou opravdu na špičkové úrovni. Rozdělení dílů trupu nevidím jako úplně šťastné, protože na spodní straně vzniknou spáry po vlepení spodního dílu, které bude potřeba zatmelit. Nic, s čím by si modelář neporadil, opatrnost při tmelení a broušení bude ale na místě, abychom nepřišli o detaily.

Chválu si zaslouží také třetí rámeček, který obsahuje perfektně čiré díly větrného štítku, zaměřovače Aldis a zasklení okénka na trupu a inspekčních průzorů ke kladkám příčného řízení. Návod nám dává na výběr mezi dvěma variantami čelního štítku a musím se přiznat, že ani mně se nepodařilo najít jasnou odpověď na to, který stroj nesl kterou variantu.

Planžeta kombinující barvené a nebarvené lepty ve mně bohužel zanechala dost smíšené pocity - u barvených dílů byl na mé planžetě posunutý soutisk. Na pásech se to dá přežít, podstatně horší jsou šilhající budíky. Potisk palubní desky také dřevo příliš nepřipomíná, takže tento díl bude lepší přebarvit. Ohledně pásů máme na výběr mezi bederní a čtyřbodovou variantou, pro válečné stroje bych se klonil k bederním pásům. Velmi vysoko naopak hodnotím nebarvené lepty, které obsahují spoustu krásných detailů. Jedinou výtku mám k leptaným táhlům řízení, a to hned ve dvou ohledech. Jednak budou navzdory vší snaze modeláře ve výsledku působit placatě (tady "zakulacení" hustou barvou nepomůže), druhak jsou použitelné pouze pro model se všemi řídicími plochami v neutrální poloze - jakmile se rozhodnete křidélke, výškovky nebo směrovku rozhýbat, leptaná táhla si můžete strčit do vrakoviště.

Nyní se dostáváme konečně k tomu, čím se Nightfighter liší od ostatních přebalů. Součástí stavebnice je sada odlitků, znázorňujících 3 varianty tlumičů výfuku. Kvalita odlití je bezchybná, tady musím jen chválit. Eduardi si vyhráli i s takovým detailem, jako jsou nepravidelné rozestupy mezi šrouby, kterými byly kryty z ohnutého plechu připevněny na trup (tato úprava se dělala v polních dílnách).

Druhým přídavkem je malá planžeta leptů, obsahující díly ke zhotovení závěsů světlic Holt pod trup stoje v kamufláži B. Součástí planžety jsou i lepty ke zhotovení plechových krytů zakrývajících konce výfuků jako alternativu k resinovým dílům.

Obtisky

Dekály tištěné u Eduardu jsou rozdělené do dvou aršíků, z nichž první pokrývá barevné schéma kamufláže A, stroje Cecila Lewise pokrytého šachovnicí. Eduardi zvolili modrou barvu, k nalezení jsou i jiné interpretace tohoto zbarvení klonící se k šedé barvě. Druhý aršík obsahuje výsostné znaky, popisky a obtisky budíků. Soutisk je bezchybný, výhrady nemám ani k odstínům.

Návod

Návod je přehledný a srozumitelný, drobné problémy s porozuměním jsem měl jen u postupu sestavení a přesného umístění zaměřovače Aldis. Velmi dobře je naopak zpracováno schéma výpletů. Pochválit také musím pečlivost, s jakou jsou řešeny rozdíly mezi jednotlivými stroji, například rozdílné držáky výfuků u stroj B a C.
Tím se dostáváme k výběru kamufláží:

  1. B658 Capt. Cecila Lewise z doby jeho působení u No. 61 Home Defence Squadron v lednu 1918.
    Cecil Lewis je velmi zajímavou postavou, do RFC nastoupil už v roce 1915 a prošel řadou rolí. Jistou dobu sloužil i s elitní 56. Squadron, kromě S.E.5a si v nočních bojích zalétal i s Camelem, a po válce se stal jedním ze zakladatelů BBC, které dokonce šéfoval.
  2. C1805 ze stavu 143. Home Defence Squadron, se kterým v květnu 1918 létal Lt. W. R. Oulton.
    Stroj nese již zmíněnou NIVO kamufláž doplněnou o červené insignie, pod trupem je vybaven šesti světlicemi Holt.
  3. S.E.5a neznámého výrobního čísla ze stavu 50. Home Defence Squadron, se kterým od května do července 1918 létal nositel Viktoriina kříže Capt. Gilbert Insall.
    Insall strávil skoro dva roky v německém zajetí poté, co byl v prosinci 1915 sestřelen za německými liniemi, v září 1917 se mu však podařilo uprchnout a vrátit se k bojové službě. Stroj nese červené doplňky a bílé mezikruží trupové kokardy bylo přetřeno červenou barvou..
  4. Stroj D5995 opět ze stavu 50 Home Defence Squadron z léta 1918, kdy do jeho kokpitu usedal Lt. L. Lucas.
    Tento stroj se od ostatních markingů liší tím, že byl ponechán v původní barvě PC10.

Pro zájemce o stavbu přikládám i odkaz na e-shop Drooling Bulldog, kde je k dostání jak PC 10, tak NIVO v autentických odstínech:

Závěr

S.E.5a Nightfighter je rozhodně vítaným přírůstkem do palety prvoválečných tipů, kvalitu stavebnice hodnotím velmi vysoko a za zmínku rozhodně stojí fakt, že tento přebal přináší možnost postavit si toto slavné a významné letadlo v jiné kamufláži než uniformní zelené.

Ondřej 'Ondrouš' Mokrý

Redakce ModelWebu děkuje firmě Eduard za poskytnutí vzorku pro recenzi.

Rubrika Eduard, Letadla - 1:48, Letadla - Náhledy do krabiček | Bez komentářů

Komentáře

Napsat odpověď.

Musíte být přihlášeni, abyste mohli odpovědět.